Co dělat ve volném čase? Zkuste najít inspiraci pomocí
„Asi si taky schrupnu,“ zamžourala ospalýma očima. „Nebude ti to vadit, Karolko?“
„Vadit? Ale naopak! Jako řidič to ocením.“
„Jak to myslíš?“
„Musí být skvělý ujíždět krajinou, když všechny ženské v autě spí a drží ústa. Ještě jsem to nikdy nezažil.“
Udeřila ho pěstí do ramena a měla chuť zahnat spánek a pomstít se mu neustálým povídáním. Ale nakonec od toho upustila. Zkontrolovala andílka Moničku, pokusila se ji jemně porovnat, což se ovšem nezdařilo, a pak již se sama co nejpohodlněji uvelebila a zavřela oči.
V zatáčkách si s ní trochu pohrávala setrvačnost. Motor zastřeně hučel, automobil se jemně otřásal. Erika se těšila na své rodiče, které brzy uvidí. Oni se určitě také těší, samosebou hlavně na Moničku. Vlastně ji a Karolka sotva pozdraví a vrhnou se na vnučku, aby si ji co nejvíc užili během dvaceti čtyř hodin, které spolu budou moci strávit. Položila si ruce na břicho. Trošku se již zvětšilo, ale ne tolik, aby to bylo nápadné. Tam uvnitř rostl jejich další potomek. „Tomík–Natálka“. Jména vymysleli společně s Karolkem, ale na tohle oboupohlavní pracovní spojení „on-ona“ samozřejmě přišel Karolko. Zvykli si tak svého budoucího potomka označovat a ona již teď věděla, že za necelých šest měsíců se bude s jednou polovinou jména loučit s velkou lítostí. Cítila se šťastná. Již téměř čtyři roky žila v manželství s Karolkem, chasníkem ze Slovenska, a nikdy ji ani nenapadlo litovat, že kvůli němu zanechala studií a oddala se mateřským povinnostem. Její rodiče tehdy spokojeností zrovna nezářili, vždyť přerušila studium historie a odešla s mužem o čtrnáct let starším. Erika se však řídila svým srdcem a udělala dobře. A když později porodila Moničku, veškeré případné rozpaky rychle zmizely. Monička přišla na svět, aby všechny blízké očarovala svým kouzlem. Kdo ji spatřil, kdo ji k sobě přivinul, ten si ji okamžitě zamiloval.
Jejich holčička se zavrtěla a zabroukala něco nesrozumitelného. Zřejmě se jí zdál nějaký sen a Erice se ulevilo, když v jejím hlase rozpoznala klid a spokojenost. Sen byl zřejmě příjemný.
O čem se může zdát tříletému děvčátku?
„Jeď opatrně,“ vydechla Erika.
„Neboj se, pusinko.“
Karol byl dobrý řidič. Nepřipadalo v úvahu, že by nezvládl vozidlo. Jako každý chirurg měl pevné ruce, klidné reakce a navíc se mohl chlubit i velkými zkušenostmi v řízení. „Zatím bez nehody,“ vytahoval se často. Nyní si tiše broukal nějakou záhadnou melodii a dobrou náladu mu nezkazil ani vytrvalý hustý déšť. Meteorologové se nemýlili, když předpovídali deštivý den. Ale jemu to ani v nejmenším nevadilo. Měl vlastně déšť rád. Vedl svůj vůz krajinou plnou třpytivých vodních kapiček. Ohlédl se na Eriku. Oči měla zavřené, na rtech jí lpěl úsměv. Možná se jí také něco zdálo. Pramínky světlých vlasů se jí kroutily kolem obličeje. Měl chuť zulíbat jejích pět pih. Na nose měla totiž pět pih. Skutečně přesně pět - Karol je již mnohokrát přepočítal. Zamiloval se do nich. Také teď měl chuť je postupně políbit. Jenže musel řídit auto. Líbat pihy ženě na zadním sedadle a současně řídit nebylo možné. Ledaže by zastavil. V té chvíli však zrovna projížděli nepřehledným nebezpečným úsekem.
Karol se usmíval. Otecko s mamičkou, kterým před výletem do telefonu sdělil, že pro ně mají milé překvapení, si určitě dlouho lámali hlavu, co by to mohlo být. Třeba si mysleli, že jejich syn přiveze rodinu novým autem, nebo možná doufali, že se mladí konečně rozhodli nastěhovat natrvalo k nim do Bratislavy (při každé návštěvě Karola tajně přemlouvali), rozhodně je však nenapadlo, že ono tajemné překvapení nosí Erika v sobě. Tomík-Natálka. Přijali tu zprávu dost rozpačitě. Jeho otec, důstojný pan chirurg ve výslužbě a jeho matinka, stále ordinující oční lékařka, přestože byli oba již dávno očarováni kouzlem malé Moničky, se ještě definitivně nesmířili s tím, že si jejich jediný syn, též vznešený lékař (jak jinak!), vzal za ženu devatenáctiletou studentku z „obyčejné“ venkovské rodiny. „Nemôžeš pozerať iba na peknú tváričku!“ křičel tehdy otec. „Veď je tak mladunká!“ lkala maminka. Karol však nemohl od pěkné mladé tvářičky odtrhnout oči a přitom věděl, že si našel dobrou ženu. A ví to i teď, po čtyřech letech.
Projeli dlouhou rovink0ou lemovanou mohutnými košatými duby a vnořili se do smíšeného, vlhkostí přesyceného lesa. Navečerní šero ještě zhoustlo. Stěrače zuřivě a vytrvale stíraly další a další přívaly dešťových kapek a odhalovaly nepříliš širokou okresní silnici. Karol odmítal jezdit po dálnici. „Nejsem sebevrah,“ říkával často. Ve skutečnosti mu však nešlo o bezpečnost, ale spíše o pravý požitek z jízdy. Měl rád úzké silnice plné zatáček.
...........